Politická psychologie zkoumá chování politiků a hledá motivy jejich výstupů. Aby se v takto vymezeném poli mohla pohybovat, zabývá se nejrůznějšími dílčími aspekty a jedním z nich je politická socializace, tedy vyšetřuje a pojmenovává proces získávání politické kompetentnosti.
Když M.Zemanovi někdo připomněl sliby či rozpory, byl pro něj hnůj. Jeho slovník ho jednoznačně usvědčuje z toho, že se obracel na lidi frustrované, nespokojené, jejichž očekávání a ambice nebyly naplněny. A takových lidí je po každé výrazné změně ve společnosti, ke které došlo po roce 1989, dost nejen kvůli tomu, že každá vláda, která se na změnách podílí, udělá nutně chyby a nedodrží všechny sliby, ale také proto, že mnoho lidí při střetu s tvrdou skutečností neobstojí. Zeman tedy svou politickou kompetenci založil na přesné diagnóze stavu společnosti po velké změně, a tím vyšel vstříc veřejné poptávce dosti velkého počtu různorodých občanů, kteří hledali viníka či viníky za svá osobní selhání nebo se chtěli jen podílet na moci a z toho vyplývajících výhodách. Využil ji ale výhradně pro své osobní cíle a nebral ohled na osud země.
Je to tvář ostříleného bezskrupulózního lháře, který se snaží zamést stopy za svou skutečnou činností. Kdybychom se chtěli pustit do psychologických spekulací, nejspíš bychom mohli říci, že kvůli mělké životní stopě svého rodu necítil žádné silné vazby na své předky, a tudíž neměl a nemá vůči nim žádné závazky. Důležitější je vždy cesta, jenže pro něj naopak je nejdůležitější cíl, pro jehož dosažení byl a je ochoten učinit cokoliv. Morálka v něm absentuje: skrupule nemá žádné (proto se bez zábran spojí s pány Šloufem a gen. Zbytkem, kterého zpráva BIS v roce 2009 označuje jako člověka nebezpečného pro stát, či ruskou společností Lukoil). Psychiatr by zřejmě konstatoval, že jde o osobnost sebestřednou, kterou kladné vlastnosti na bližních moc nezajímají, protože tím jsou nemanipulovatelní, osobnost, která je nevyrovnaná, vnitřně lehce zranitelná, jež si nevěří (jako většina samotářů), a proto přehnaně dbá i na artikulaci (i když poněkud amatérsky, písmeno "j" ve slovech jsem, jsi, jsme atd. se na jevišti nevyslovuje), což potvrzuje i nepřehlédnutelná vysoká míra stylizace vlastních pohybů.
Narodil se 28. září 1944, tedy ve znamení Vah. Dle horoskopu mají Váhy mimořádný cit a intuici pro podvod, neupřímnost a lest, a proto dokážou naplnit naději druhých. Rovněž mají nadání ke spekulacím, a využívají-li ho ve vrchovaté míře, je těžké se v nich vyznat. I když horoskopy nemusíme brát vážně, na takové prognóze prognostika by mohlo něco být, zvláště když slova našeho protagonisty se tak zásadně liší od toho, co činí.
Pro Technický magazín tehdy napsal článek s názvem Prognostika a přestavba. Tento text bývá dodnes považován nezřídka za nejotevřenější kritiku tehdejšího vedení komunistické strany, která nesla do konce roku 1989 odpovědnost za celkový stav naší společnosti. Článek je napsán zvláštním jazykem: jde o směsici tehdejší bleblem řeči a přirozeného, nepoškozeného jazyka. Poprvé se v něm hovoří i o pluralitě možných budoucností, což bylo do té doby zcela nepředstavitelné. Je to text na hranicích tolerovaného, který velmi dobře ukazuje, jak daleko bylo možné v té době zajít s pojmenováním skutečnosti.
Mistr Bonmot (termín Bohumila Pečinky) spojil již zmiňovanou negativní rétoriku s neuvěřitelně cílevědomou a pilnou prací v terénu (po vzoru Reagana projel zemi autobusem s názvem Zemák) a pod svá křídla bral cokoliv: bývalé komunisty, kterým se již tato strana nezdála být dost dobrým výtahem pro novou kariéru, ty, kteří se nestačili včas připojit k ODS a zaspali možnost získat "volitelné" místo, bezradné blouznivce, čisté kariéristy, kteří hledali politické krytí pro své obchody, poslední zbytky autentických starých sociálních demokratů až po lidi, kteří se o politiku nikdy nezajímali a domnívali se, že by měli straně, která byla donedávna zakázaná, pomoci.
Uřídit a zvládnout takto zásadně nesourodé lidské společenství, jehož jediným společným jmenovatelem - alespoň pro většinu - mohla být snadná kariéra, bylo možné jen tvrdou diktátorskou rukou a rétorickými figurami, za nimiž nemusela být jakákoliv duchovnější vize. Miloš Zeman jak tvrdý mezek táhl s vypětím sil svou karavanu do Strakovy akademie, a kdo moc vybočoval, dostal bičem. O jinak myslících hovořil Zeman jako o zrádcích: jiný názor než vlastní neakceptoval, což mi potvrdil jeho ministr Pavel Dostál.
Byl stále brilantnějším řečníkem. Mluvil zásadně bez papíru, měl silně vyvinutou empatii vůči davu, který ho nabíjel: Vždy rychle pochopil, co chce kdo slyšet, a to mu řekl, i když to nebylo vždy politicky korektní (viz xenofobní výroky na zahraničních cestách v USA vůči muslimům či řeči o vystěhování Palestinců v Izraeli), i doma (viz aféra s kufříkem padělaných dokladů od osmnáctkrát trestaného recidivisty Demétera, jenž měl upozornit na to, že Ruml se chystá zavést policejní stát). Lidmi evidentně pohrdal a byl přesvědčen jen o své nadpřirozené, božské výjimečnosti. V roce 1990 při představení Res publica jsme v Realistickém divadle sdíleli spolu šatnu a měl jsem možnost ho sledovat, jak se s potěšením pozoruje v zrcadle a uměle si ohýbá límeček, aby vypadal jako muž z lidu.
Více ve zdroji
Žádné komentáře:
Okomentovat